Nasedněte do vlaku nebo nastupte do autobusu a navštivte s námi zcela současné i rekonstruované nádražní budovy po celém světě.
Nádraží Køge Nord, Dánsko
Veřejné stavby v Dánsku ukazují, že existuje cesta, jak pracovat s urbánním prostředím tak, aby se v něm lidé cítili bezpečně, ať už vyrazí pěšky, nebo na kole. Příkladem je mimo jiné tento futuristický, 225 metrů dlouhý most pro pěší, který spojuje lokální železniční trať se dvěma nástupišti nově zbudované rychlodráhy z a do 35 kilometrů vzdálené Kodaně a který se klene přes osm jízdních pruhů nejvytíženější dánské dálnice. Jeho autoři, architekti z dánských kanceláří Cobe a Dissing+Weitling, jej navrhli jako hada s lesklou kůží plazícího se nad dálnicí, který na jedné straně spolkne cestující, aby je bezpečně převedl na druhou stranu a vypustil ven. „Novou vlakovou stanici vidí denně na sto tisíc motoristů a cestujících, proto jsme se snažili, aby měla kvality ikonické stavby – jednoduchá, ale výrazná – a aby zapadla do krajiny,“ říká Steen Trojaborg z Dissing+Weitling. Cílem zadavatelů i architektů bylo navrhnout architekturu, která bude oslavou veřejné dopravy a cestování.
servis cobe.dk, dissingweitling.com
Autobusové nádraží Vilkaviškiš, Litva
Diplom za nejlepší litevskou veřejnou stavbu roku 2020, nominaci na cenu Miese van der Rohe 2022 a spoustu obdivu a uznání si vysloužil autobusový terminál v malém městě Vilkaviškis. Architekt Gintaras Balčytis se při projektování jednoduše řídil parcelou, na které mělo nádraží vyrůst. Novostavbu, jejíž půdorys přesně kopíruje tvar ostrohu mezi dvěma silnicemi, nechal doslova vyrůst mezi vysokými stromy. „Vztah budovy s jejím okolím je velmi těsný, až intimní a propojení s přírodou je v tomto případě zcela výjimečné,“ vyjádřil se k projektu litevský architekt, který v návrhu akceptoval nejen stromy, ale dokonce zkratky, které si lidi v místě dříve vyšlapali. Přízemní stavba o rozloze 4000 m2 navazuje na malý parčík a jako by se do něj „rozlila“ a částečně ho pohltila do sebe. Subtilní hliníkové pilíře natřené na bílo nesou organicky tvarovanou betonovou střechu a je mezi ně vsazeno několik uzavřených prosklených objektů s kavárnou, obchody, službami a prodejnou jízdenek. Vstřícná a uživatelsky příjemná otevřenost terminálu na sebe hned navázala i další funkce. Nádraží tak neslouží jen jako nudná čekárna na autobus nebo místo, kterým rychle proběhnete na nástupiště, ale stalo se novým společenským centrem jedenáctitisícového městečka. Pravidelně se tam konají venkovní koncerty, divadelní představení, trhy s produkty od místních pěstitelů, lidé se tu setkávají u kávy. Architekt doufá, že takový veřejný prostor, který navíc generuje pracovní příležitosti a společenské vyžití, dokáže alespoň částečně zastavit odliv obyvatel do větších měst, což je problém, který trápí nejen Litvu.
foto Norbert Tukaj, servis balcytis.com
Autobusové nádraží Zvonařka, Brno
Architekti Ondřej Chybík a Michal Krištof nejsou jen autory kompletní rekonstrukce Ústředního autobusového nádraží Zvonařka, ale také iniciátory celého projektu. Učinit z chátrajícího terminálu přívětivý a funkční veřejný prostor a zároveň zachovat podstatu brutalistní architektury z 80. let – to byly cíle, které si před modernizací vytyčili. Oba se podařilo splnit. S plány na rekonstrukci nádraží Zvonařka oslovili majitele a vedení města, práce začaly v roce 2017. Nyní nádraží konečně odpovídá současným nárokům a nabízí cestujícím vyšší komfort. Směrem k centru se otevírá novou výpravní halou, jejíž organický tvar překlenuje zázemí od prodeje jízdenek a čekárny až po občerstvení a toalety. Mobiliář v interiéru haly pochází od české značky mmcité. Hala stojí na severním okraji nádraží v poloze zrušeného nástupiště a stánků, díky čemuž je pohodlně přístupná z nákupní galerie Vaňkovka i z plánované zastávky městské dopravy. „Budovu jsme tvarovali tak, aby naváděla cestující dovnitř. Její výrazná červená střecha navíc volně přechází ve veřejný prostor nádraží. Právě z pozice haly také vyplynulo nové číslování nástupišť. První je teď přímo u ní,“ vysvětluje architekt Ondřej Chybík. Ocelová konstrukce zastřešení dostala světlý nátěr, celý prostor opticky zvyšuje osvětlení, jehož intenzita reaguje na denní světlo, a šetří tak elektřinu. Přibyl také výtah na střechu, kde mohou lidé nově využít 53 parkovacích míst P+R, dosud na ní parkovaly pouze autobusy. Kapacitu pro stovku autobusů se přitom podařilo zachovat. V areálu moderního nádraží nechybí ani stojany na kola.
servis chybik-kristof.com
Rychlostní dráha Haramain, Saudská Arábie
Tradiční arabská architektura byla výchozím bodem pro design spektakulární infrastruktury rychlostní vlakové dráhy, která spojuje napříč pouští čtyři důležitá města – Mekku, Medinu, Džiddu a KAEC (King Abdullah Economic City). Rychlodráze o délce 450 kilometrů vévodí čtyři nádražní budovy navržené britským studiem Foster+Partners. Jako obvykle pracovali architekti od Sira Normana Fostera s nekompromisní současnou architekturou, adaptovanou do specifického historického i klimatického prostředí Saudské Arábie. Jednotlivé staniční budovy jsou zkonstruovány z prefabrikovaných modulárních prvků, které se variují a opakují v různých podobách ve všech čtyřech nádražích rychlostního koridoru. „Chtěli jsme navrhnout ucelený a intuitivní systém, který je jednotný, ale zároveň ho jde proměňovat v jednotlivých nádražních terminálech,“ říká o koncepci architekt Angus Campbell z Foster+Partners. Ocelové pilíře a oblouky tvoří samonosný strukturální prvek, který se opakuje na čtvercovém půdorysu a vynáší do výšky flexibilní prolamovanou střechu. Barevnost kleneb se liší v každém městě a odráží jeho specifický charakter. Skrze střešní otvory vstupuje dovnitř přirozené světlo vytvářející klidnou atmosféru. Důležitý byl i udržitelný klimatizační systém bez speciálních technických prvků. Vnitřní klima reguluje samotný design budovy a přirozená ventilace. Uvnitř jsou stanice navrženy jako tekutý prostor, který intuitivně navádí pasažéry směrem k nástupištím. Interiéry terminálů jsou dimenzovány na odbavení až 20 000 pasažérů za jednu hodinu v dopravní špičce.
servis fosterandpartners.com
Autobusové nádraží Preston, Velká Británie
Jen některé příběhy obnovy moderní architektury minulého století končí dobře. Obdivuhodné stavby modernismu a brutalismu jsou ohrožovány demolicemi a nekoncepčními úpravami všude ve světě. Pod lžícemi bagrů měl skončit i 170 metrů dlouhý terminál autobusového nádraží v Prestonu v Lancashiru ve Velké Británii. Tato působivá betonová stavba byla postavena v letech 1968 až 1969 podle návrhu architektů Keitha Inghama a Charlese Wilsona ze studia Building Design Partnership a inženýrů z legendární kanceláře Ove Arup & Partners. Po roce 2000 se však ocitla na seznamu staveb, které měly být zbourány kvůli přestavbě okolí nádraží. Naštěstí byla v roce 2013, po dvou zamítnutích, prohlášena za kulturní památku. Následovala kompletní rekonstrukce, jejíž součástí byla i úprava přilehlého náměstí. Mezi 90 projekty v mezinárodní soutěži vyhlášené Královským institutem britských architektů RIBA zvítězil návrh newyorského studia John Puttick Associates, které spolupracovalo s britskými Cassidy+Ashton. „Výhra v soutěži pro nás byla obrovským překvapením. Tím spíše, že naše studio existuje relativně krátkou dobu. Byla to pocta obnovit tak velký veřejný prostor,“ říkají architekti. Přestože se nakonec upustilo od „mládežnické zóny“, jež měla být součástí nádraží a sloužit ke kulturním účelům, povedlo se budovu oživit a velmi citlivě posunout její architekturu k současným provozním i estetickým standardům. Rekonstrukce získala řadu prestižních ocenění, včetně národního ceny RIBA za rok 2019, a stala se příkladem pro revitalizace brutalistických staveb v Británii.
servis johnputtickassociates.com, cassidyashton.co.uk
Stanice Nørreport Kodaň, Dánsko
„Forma následuje lidi“ – heslo, kterým se řídí architekti ze studia Cobe, když svými stavbami zvelebují veřejný městský prostor. Vzhledem k tomu, že sedmdesát procent veškerých přesunů v Dánsku se odehrává pěšky, na kole nebo veřejnou dopravou, je velký důraz kladen na kvalitu dopravních staveb a jejich okolí. Dalším skvělým příkladem tohoto přístupu budiž způsob, jakým se Dan Stubbergaard a jeho kolegové z Cobe vypořádali s nejvytíženějším dopravním uzlem v Kodani. Před jejich zásahem, tedy do roku 2015, byla stanice Nørreport, kterou denně projde na čtvrt milionu cestujících, izolovaným chaotickým ostrovem obklopeným rušnou dopravou a pěší měli problém se k ní vůbec dostat. Přitom před tím, než v 60. letech nastala invaze aut do měst, to bývalo příjemné místo uzpůsobené cyklistům a chodcům. Dnes podoba stanice balancuje mezi oběma póly. Je v podstatě tvořena velkým náměstím s parkovišti na kola a sérií organicky tvarovaných, plujících střech, které jsou neseny elegantními skleněnými pavilonky, jež ukrývají vstupy do podzemí k vlakovým nástupištím. Kromě toho rekonstruovaná stanice nově umožňuje rychlé spojení s hlavní nákupní třídou ve středověkém centru Kodaně, vlakem nebo autobusem vás však také v mžiku odveze ven z města. „Nørreport není jen obyčejným nádražím a přestupní stanicí mezi tramvajemi, autobusy a vlaky, ale stala se z ní plnohodnotná městská krajina vytvořená pro lidi. Podařilo se nám proměnit dopravou nejzatíženější kodaňský prostor v kompaktní ‚tok‘ cestujících a vytvořit z něj přirozenou součást pulzujícího velkoměsta,“ vysvětlují architekti.
servis cobe.dk
West Kowloon, Hongkong
Zvlněná střecha futuristického nádraží West Kowloon dramaticky změnila urbanistický ráz veřejného prostoru této rychle se rozvíjející stejnojmenné kulturní čtvrti. Nádraží bylo postaveno podle návrhu architekta Andrewa Bromberga ze studia Aedas, který se svým projektem zvítězil v mezinárodní soutěži. Od svého otevření v roce 2018 je stanice jedním z nejdůležitějších dopravních uzlů ve městě spojujícím přístavní metropoli s ekonomickými centry Kuang-čou a Šen-čen, na něž navazují přípoje do Pekingu. Zatímco střecha zve veřejnost k panoramatickým procházkám po kaskádovitých ochozech osázených zelení, vlaková nástupiště se nacházejí hluboko pod zemí a nad nimi se tyčí ocelová konstrukce nesoucí klenutý strop.
servis aedas.com
