V Antverpách otevřel své industriální brány moderní chrám ticha nazvaný prostě Still Room. Jeho architekti Cédric Etienne a Klas Dalquist ze Studia Corkinho pro něj čerpali inspiraci z křesťanství, buddhismu i tradiční japonské čajové kultury.
Místo pro tiché rozjímání a chvilku samoty. Místo, ve kterém se skvěle cvičí jóga a pořádají zenové čajové rituály. Místo, kde studenti architektury i jejich učitelé hledají inspiraci. To všechno je prostor zvaný Still Room, jenž vyrostl do výšky tří otevřených pater v budově bývalé vodní elektrárny v Antverpách.
Industriální stavba Noorderpershuis byla postavena v roce 1878 v ústí městského přístavu a užívána pro svůj účel do 70. let minulého století, kdy byla uvedena mimo provoz. Její nová kapitola se začala psát před třemi lety. Přišel si ji prohlédnout architekt Cédric Etienne, jehož cílem bylo najít zázemí pro své multidisciplinární Studio Corkinho, které vede se svým kolegou Klasem Dalquistem. Kancelářský prostor pro jejich tým se podařilo najít v bočním traktu budovy, zatímco dominantní sekce památkově chráněné, 11 metrů vysoké cihlové věže dostala zcela novou funkci.
Osvícený majitel komplexu se nechal architekty přesvědčit, aby v průmyslovém interiéru vznikl unikátní konceptuální a ve své podstatě nekomerční prostor pro rozjímání, meditaci a poslouchání všudypřítomného ticha.
Právě kontemplace se v divoké postmoderní době stala ústředním motivem tvorby architekta Etiennea. „Okamžitě jsem ucítil potenciál místa, které svou atmosférou připomíná tradiční chrámové prostory pro meditaci, avšak v industriálním hávu.“ Inspiraci čerpal během svých výletů do dánských, holandských, španělských, portugalských, francouzských i italských klášterů, buddhistických center v Indii a čajových domů v Kjótu a na japonských ostrovech Naoshima a Teshima. Vzorem mu byly také minimalistické kaple holandského benediktinského mnicha a architekta Doma Hanse van der Laana i ubytovací hostince rjokan plné tradic, pravidel a přísného řádu.
je zároveň hlavním novým užitým materiálem.
Antverpský Still Room kombinuje pouze několik základních elementů. Denní světlo, zrestaurované hrubé povrchy a jen minimum dřevěných prvků mobiliáře společně utvářejí dokonalé podmínky pro vnímání ticha a osobního, ničím nerušeného prostoru. Vstupní dřevěná konstrukce za sebou nechá hluk velkoměsta a uvede návštěvníka do hlavní otevřené lodi. Zde můžete využít puristického vybavení, jako je nízká postel v jednom z výklenků bývalé továrny, posazená na bloky spáleného korku. Po koberci, který má nejen estetickou a haptickou, ale také izolační funkci, přejdete k oknu s psacím stolem, notýskem, psacím brkem a dřevěnou židlí. Zemitou přírodní a z největší části původní barevnost loftu doplňuje ještě pohodlné kožené křeslo, několik knih o architektuře, umění a designu nebo závěsy z hrubé tkaniny. Světlo sem proudí dvěma masivními okny v přízemí a ve výšce třetího patra.
„Návštěvník vidí a cítí doslova každý mrak, který co chvíli mění náladu vnitřních prostor. Je radost pozorovat, jak denní světlo dokáže v interiérech malovat,“ dodává architekt. „Naším cílem není izolovat člověka od okolního světa. Naopak chceme, aby si každý jedinec uvědomil své tělo, mysl, jedinečnost a oprostil se od každodenního hektického tempa. Když najdete svůj střed a máte šanci o něm přemýšlet a skutečně ho cítit, dokážete poté ocenit výjimečnost světa tam venku, více si ho vážit a lépe a snadněji se do něho zapojit.“
www: studiocorkinho.com
Článek vyšel v lednovém vydání Dolce Vity, které najdete právě na stáncích.
