Patřila k přelomové generaci supermodelek určující styl divokých devadesátých let. V exkluzivním rozhovoru mluví Claudia Schiffer o fotografické výstavě Captivate!, která právě probíhá v düsseldorfském Kunstpalastu, a na níž se objevuje mimo jiné v roli kurátorky.
Pro Čechy a Slováky začala 90. léta vlastně už rokem 1989 a Sametovou revolucí. Kdy tahle dekáda odstartovala pro vás?
Moc ráda vzpomínám na práci s německou fotografkou Ellen von Umwerth v Paříži, kdy mi bylo sedmnáct. Obě jsme stály na začátku kariéry a klapalo to mezi námi, prostě jsme jen tak blbly u Centre Pompidou, já na sobě měla svoje vlastní věci. Střih: ty fotky viděl (americký návrhář) Paul Marciano a chtěl nás do reklamní kampaně na jeho Guess Jeans. To byl pro mě začátek.
Devadesátky přinesly do naší části světa bezprecedentní svobodu a možnosti. Co daly vám?
Já dostala příležitost pracovat s mnoha fotografy, kteří se zároveň stali mými mentory. Osobnosti jako Ellen von Umwerth, Herb Ritts, Richard Avedon, Arthur Elgort a kreativní motor Karl Lagerfeld — ti všichni mi předváděli své řemeslo, ale také mě učili, jak na se řídí kreativní projekty a jak se vytvářejí časopisy. Role modelky či modela je přivést módu k životu, ale stále jsou jen jednou ingrediencí v celé alchymii utváření celkového obrazu.
Když se za 90. lety odhlédnete, cítíte nostalgii, hrdost, radost nebo úžas?
Tohle všechno, pracovala jsem přeci s tolika výjimečnými a fantastickými lidmi. A také se těším z těch různých cest, jimiž se moje kariéra ubírala, včetně role designérky nebo kurátorky, které pro mě představovaly přirozený další krok. Práce s kurátorským týmem Kunstpalastu a s autorkami katalogu, do něhož přispěly Carine Roitfeld, Ellen von Umwerth nebo Christine Arp, byla úžasná. Hodně jsem se při tom naučila a já se chci neustále učit.
V 90. letech padaly hranice a nastupovala globalizace. Supermodelky byly do jisté míry amabasadorkami nového globalizovaného světa, globalizovaného stylu a globalizované módy. Staly se z nich celebrity. Uvědomovala jste si tehdy, že jste součásti čehosi významného?
Supermodelky byly kreativní i komerční silou. Myslím, že za recese na začátku 90. let pomáhaly udržet kouzlo a optimismus módy, protože trh zažíval prudký propad. S tím, jak se ekonomika zotavovala, a spolu s globální expanzí módního průmyslu bylo rolí supermodelek rozšiřovat image značek do celého světa. Vznik fenoménu supermodelek umožnila demokratizace módy i rostoucí bohatství značek. Hvězdné modelky pochopitelně existovaly i dříve — Lauren Hutton, Twiggy, Penelope Tree nebo Iman. Ale jako supermodelky jsme se staly také symbolem úspěšných lidí, kteří se sami vypracovali, a to v době, která oslavovala ambice žen a kterou poháněl sex, moc a glamour. A byl tu ještě jeden určující rozdíl: do 90. let byly modelky a modelové většinou bezejmenní a dělili se na kategorie „molo“, „komerční“ nebo „časopisecké“. Na supermodelky se však pohlíželo jako na samostatné osobnosti, které hranice těchto kategorií překračují. Chodily jsme po molech, fotily jsme komerční kampaně a objevovaly se i na obálkách magazínů, ale navíc nás zvali do talk shows, vystupovaly jsme ve filmech a v televizi. Vzpomínám si, že jsem ve svých dvaadvaceti vystupovala v show Late Night with David Letterman, měla jsem na sobě rudé sáčko od Chanel — byla to skvělá doba. Dnes je představa osobnosti, která překračuje hranice značky s níž pracuje, běžně přijímaná, ale tehdy to bylo všechno nové. Do 90. let se kariéra modelka zřídka přehoupla přes její třicátiny a panovala obrovská fluktuace tváří. S nástupem supermodelek se však kariéry začala prodlužovat, protože jsme si vybudovaly vlastní velmi pevné značky. Tento trend dál sílil a dnes věk nehraje roli. Modelky pracují i jako čtyřicátnice a starší. Na tom je vidět ten obrovský kulturní posun zobrazování žen, který předává mnohem ucelenější vizi ženství a vizi krásy v každém věku.
Co z dnešního pohledu přinesla 90. léta módě a co z toho přetrvalo dodnes?
Devadesátky představovaly předěl, který ideály krásy a módy obrátil vzhůru nohama. Reklamní kampaně se staly hodnotnou součástí vizuální kultury a módní fotografie se stala „idealizovanou vizí“, novým, demokratickým uměleckým žánrem. Konkurence v tvorbě globálních kampaní byla ostrá. Vzpomeňte si spolupráci Kate Moss a Maria Sorrentina pro značku Calvin Klein pod kreativním vedením Fabiena Barona nebo legendární Testinovu sérii pro Gucci, kterou režíroval Tom Ford a jejíž styling měla na starosti Carine Roitfeld — tyto kampaně utvářely styl doby.
Tento boom poháněla globální poptávka po módě a celá paleta médií od MTV, přes zavedené časopisy jako Vogue nebo Harper’s Bazaar po šik nových stylových titulů jako The Face, Self Service, i-D a V Magazine. V 90. letech se nezrodily jen supermodelky, ale také hvězdní designéři, stylisté a fotografové. A móda! Mohli jste si obléct sáčko od Chanel, k tomu vintage džíny, šaty Alaia a k nim tenisky, grunge styl Marka Jacobse nebo oblek od Helmuta Langa — byla to směsice vysoké a běžné módy, byla individuální, vtipná a byla cool. A především tu byly inovace a experimenty, které rezonují i dnes, kdy tolik mladých tvůrčích lidí spolupracuje na svých věcech — budují něco z ničeho.
Jaké nové prvky nebo myšlenky vnesla 90. léta do módní fotografie a jak se lišily od dřívějších dekád? Kteří fotografové je zachytili nejlépe?
Devadesátá léta byla výjimečná doba, jež byla svědkem nástupu kultury stylu, zrození supermodelek a odvážné kreativity. Objevili se mladí návrháři, fotografové, stylisté a grafičtí designéři, ale i vizážisté a kadeřníci, kteří od základu změnili způsob, jakým pohlížíme na módu a design.
Docházelo k úžasnému prolínání nejrůznějších žánrů, módy, hudby, umění a zábavního průmyslu, díky němuž byla ta doba tak dynamická a vzrušující — nemožné se stávalo skutečností. Ve fotografii se prosadila široká paleta stylů od epické černobílé romantiky Petera Lindbergha, přes sexy svobodomyslnost Ellen von Umwerth po Davida Simse, Corinne Day a Maria Sorrentiho, kteří oslavovali nedokonalost, každodennost a styl, jemuž se říká „špinavý realismus“. Chtěla jsem, aby výstava Captivate! tyto vizuální experimenty a svobodu projevu odrážela.
Jak jste jako modelka pomáhala utvářet módní fotografii 90. let? Jak jste byla do tvůrčího procesu zapojena?
Jako modelka jsem musela nastudovat práci fotografa, dílo návrháře a naučit se, jak tyto vize před objektivem ztvárnit. V kolekci Valentina jsem se přeměnila v romantickou hrdinku, u Versaceho ve svůdnici a pro Chanel v nenuceně chic světačku. Velmi brzy jsem se naučila, že každý fotograf má jiné „vidění“. Helmut Newton se soustředil na každičký detail, díky čemuž jsou jeho obrazy tak podmanivé. Oproti tomu Elgort zase dokázal mistrně zachytit bohatost exteriérů. Ale samotné focení představuje složitou skládačku odborníků ze všech oborů — fotografie, make-up a vlasy, vyhledávání lokací, scénografie, modelingu, módy i redakcí. Další kouzla už se dějí v temné komoře, v tisku, retušování a grafickém návrhu. Působivé fotografie jsou výsledkem skvělé týmové práce, proto jsem se na výstavě snažila ducha „týmu“ také zachytit.
Kdy a jak jste se zapojila do příprav výstavy Captivate! Fashion Photography from the 1990s?
Ke spolupráci mě přizval generální ředitel Kunstapalastu Felix Krämer. Výstava přibližuje módní fotografii 90. let a ty nejlepší obrazy dokážou „upoutat“ představivost a stát se součástí společenského vědomí. Hned na začátku kariéry jsem začala sbírat módní snímky, pracovala jsem s opravdovými mistry, od nichž jsem se toho tolik naučila — Helmutem Newtonem, Richardem Avedonem, Peterem Lindberghem. Moje osobní sbírka tak tvoří základ výstavy. Kurátorkou jsem poprvé v životě, a tak jsem chtěla zachytit vizi módy, která okouzlila a utvářela celou jednu generaci.
Podle čeho jste snímky vybírala?
Vybírala jsem z doslova tisíců snímků, protože jsem chtěla představit nejrůznější formáty módní fotografie před nástupem digitální éry — od uměleckých tisků, přes polaroidy, kontaktní tisky, módní magazíny, po kampaně a karty modelek. Chtěla jsem proti sobě také postavit ikonické titulní fotografie, snímky z přehlídkových mol a momentky ze zákulisí. Neustále jsem si kladla otázku, zda ta která fotografie skutečně zachycuje 90. léta. Zda opravdu představuje typický fotografův styl. Také jsem chtěla vyzdvihnout týmy fotografů, modelek, stylistů, vizážistů, kadeřníků a časopiseckých editorů, díky nimž mohla móda vznikat. Zatímco 80. léta charakterizovala dokonalá vysoká glamour, byly devadesátky o energii, realitě a osobnostech a výstava tento významný posun také zachycuje.
Nejtěžším úkolem bylo vytvořit instalaci a rozdělit exponáty to jednotlivých sálů Kunstpalastu. Od začátku jsem měla jasno v tom, že nechci dělat chronologický záznam doby, ale spíše vytvořit skupiny a kapitoly: Fenomén supermodelek, Kampaně, Příběhy módy a Můj příběh. Jsem nesmírně hrdá, že se nám podařilo zajistit řadu významných snímků — je to poprvé, co se mnozí fotografové, modelky a další talentovaní tvůrci představuje na společné výstavě.
Která z fotografií podle vás dekádu nejlépe vystihuje?
Jedním z nejúžasnějších zážitků byla kampaň pro značku Valentino, kterou v Římě fotil Arthur Elgort. Šlo o skvělý příklad toho, jak Elgort dokázal rozvinout příběh odehrávající v reálném světě. Koncept byl založen na Felliniho ikonickém filmu La dolce vita a já v něm měla roli Sylvie. Během dne se kolem nás shromažďovalo čím dál víc lidí, až nakonec život imitoval umění: ulicemi nás pronásledovali paparazzi a fanoušci stejně jako Sylvii ve filmu samotném. Když jsme fotili balkonovou scénu, seběhl se pod ním dav, já měla za úkol jim zamávat a oni reagovali skandováním mého jména. Bylo to neskutečné.
Co jste chtěla výstavou ukázat a jaký příběh jste chtěla vyprávět?
Předem musím poukázat na to, že pandemie tvrdě dopadla na ekonomické zdraví uměleckého a kulturního sektoru po celém světě. Galerie, instituce, ateliéry a lidé, kteří pracují ve veřejném i soukromém sektoru bojují o přežití. Doufám proto, že výstava Captivate! i její katalog do Kunstpalastu přivedou širokou diváckou obec a posílí lásku k módě a fotografii. Zážitek z výstavy v reálném čase nelze ničím nahradit a katalog ji zprostředkuje komukoli ze všech koutů světa, kteří se na ni nemohou přijet podívat.
Rozhovor vyšel v tištěné podobě v říjnové Dolce Vitě, která vyšla 7. října 2021.
servis kunstpalast.de
