Už jen do 24. února má široká veřejnost možnost zhlédnout v pražské Galerii Havelka výstavu s názvem „Manželské pouto (Wedlocked)“, jejíž autorkou je Trishna Adnani, mladá talentovaná umělkyně původem z Indie, která je absolventkou Anglo-americké vysoké školy v Praze. Výstava popisuje fiktivní příběh indické nevěsty jménem Ruby, která se snaží vyvázat ze svého manželského svazku, v němž se potýká s problémem domácího násilí. Prostřednictvím výstavy chce autorka upozornit nejen na tento celosvětový problém, ale zároveň na dávné praktiky indické kultury, na jejichž základě v Indii stále dochází k diskriminaci žen a dívek i páchání nezákonných násilných činů.
Český název výstavy „Manželské pouto“ je volným překladem anglického originálního názvu „Wedlocked“. Můžete vysvětlit, co přesně to znamená?
Jde o spojení dvou anglických slov – wedding (svatba pozn. red.) a locked (zamčeno pozn. red.). Obě souvisí s příběhem hlavní postavy, nevěsty, která je uvězněna ve svém manželství. Chtěla jsem tak co nejvýstižněji definovat situaci, kterou prožívá.
Jak je v Indii vnímáno manželství s ohledem na společenské postavení žen a dívek v porovnání s muži?
V Indii panuje genderová nerovnost. Ženy a dívky mají obecně ve společnosti nejen nižší postavení, ale také výrazně méně práv. V tomto ohledu se vždy upřednostňovaly děti mužského pohlaví, což historicky vedlo k diskriminaci ženského pohlaví a zločinům páchaným na ženách.
Co tím máte konkrétně na mysli?
Kulturní a náboženské praktiky, mezi které patří dětské a nucené sňatky, systém věna, vraždy ze cti, infanticida žen, ale také například odepření možnosti na vzdělání a budování kariéry. Tyto praktiky jsou stále běžné nejen v Indii, ale i v několika dalších rozvojových zemích Asie. To je při pomyšlení na to, že většina z nich je už dnes nezákonná, opravdu děsivé…
Proč tedy nejsou zmíněné praktiky trestané?
Správná otázka. Například dětské sňatky byly v Indii prohlášeny za nezákonné na základě ustanovení zákona o zákazu dětských sňatků PCMA (Prohibition of Child Married Act pozn. red.) v roce 2006. Před čtyřmi lety se však na základě průzkumu organizace UNICEF zjistilo, že sedm procent dívek se vdává před dovršením patnácti let a sedmadvacet procent před dosažením osmnácti let. Problém je, že v zákoně lze najít celou řadu nesrovnalostí, kterých pak lidé využívají. Navíc úředníci nejsou trestáni za zanedbání povinností. V rámci PCMA nebyla dosud zavedena povinná registrace sňatků, takže se dětské sňatky konají, aniž by se o nich oficiálně vědělo.
Zmínila jste také vraždy ze cti. Existují statistiky, kolik takových vražd je v Indii ročně provedeno?
Těžko říct… Podle zprávy Národního úřadu pro evidenci trestných činů z roku 2020 vyplývá, že rok předtím bylo nahlášeno pětadvacet případů. V letech 2018 a 2017 pak oficiálně došlo vždy pouze k jednomu případu. Nevládní organizace Evidence však v listopadu 2019 odhalila, že jen v Tamilnádu bylo během předchozích pěti let nahlášeno až 195 případů. Je tedy zřejmé, že celá řada případů není vůbec evidována.
Jak se k těmto činům staví indická média?
Média těmto tématům věnují určitou pozornost. Podle mého názoru je však problém, že se většinou mluví o obětech, jen zřídka se pozornost zaměřuje na násilníky. Navíc pokud jde třeba o filmy, jsem názoru, že tento problém je často zlehčován, proto není vnímán jako závažný.
Co se podle vás musí stát, aby se situace v Indii změnila? A je to vůbec reálné?
Upřímně řečeno, nemyslím si, že je možné tyto problémy ze společenského života zcela vymýtit. Už jen proto, že se většina lidí o těchto tématech bojí mluvit a část podle mě není dostatečně vzdělaná, aby pochopila, o jak závažné činy se jedná. To však neznamená, že se vzdáme! Je potřeba se snažit neustále zvyšovat povědomí o domácím násilí, vzdělávat lidi, a hlavně jim dodat odvahu, aby se nebáli vystoupit na veřejnosti. Jen tak může dojít ke změně!
Setkala jste se Vy osobně s nějakou formou násilí v rodině nebo mezi blízkými?
Nesetkala, ale během psaní diplomové práce jsem se dozvěděla o případech, které se týkaly mých známých. Právě to mě přimělo k tomu, že jsem se na domácí násilí detailněji zaměřila a začala realizovat tento projekt.
V České republice je domácí násilí rovněž velkým společenským tématem. Vnímáte to?
Poznala jsem to právě během výzkumu, který jsem dělala v rámci svého projektu. Jsem moc ráda, že zde mohu přispět k osvětě tohoto společenského tématu prostřednictvím jiné kultury.
Do Prahy vás přivedlo studium na vysoké škole. Proč jste si vybrala právě Anglo-americké vysoké školy?
To je jednoduché. Studovat v Evropě byl vždycky můj sen a Anglo-americké vysoké školy mi tuto možnost poskytla, za což jsem moc vděčná.
Jaké jsou vaše další plány směrem do budoucna?
Mám už v hlavě pokračování tohoto příběhu, který bych tentokrát ráda zobrazila z pohledu násilníka. Zároveň hledám další možné příležitosti pro své umělecké uplatnění prostřednictvím tzv. otevřených výzev.
Foto: archiv T. Adnani
