Jiří David: Design je důležitý, ale dělá se za nějakým účelem. Volné umění žádný účel nikdy nemělo. Volné umění je konkurz na marnost, ale ta marnost je motivující.

Vladan Šír | Umění | 01/08/2022

Uplynulou dvoudekádu odstartoval umělec a vysokoškolský učitel Jiří David šťastně i neslavně, ale další roky už střídal úspěch za úspěchem včetně účasti na bienále v Benátkách. Navíc přednášel na UMPRUM, a tak má nebývalou možnost srovnání dvou světů: umění volného a užitého. A stal se jedním ze dvou autorů, kteří pro toto vydání Dolce Vity vytvořili umělecké dílo.

Učil jste na Akademii výtvarných umění a posléze i na UMPRUM. Jaký byl přechod z jednoho do druhého?

Akademie pro mě byla obrovskou výzvou. Jiří a Jana Ševčíkovi, kteří formovali počátek porevoluční akademie, mě požádali, jestli bych tam nechtěl vstoupit. V roce 1995 jsem byl novic, zakládal jsem úplně nový ateliér. Měl jsem postupně tři asistenty: Vladimíra Skrepla, který pak vedl vlastní ateliér, Stanislava Diviše a Miroslava Pesche, který tam učí dodnes. Z mých studentů se rekrutovali mnozí důležití umělci jako třeba skupiny Rafani nebo Luxus. Bylo to velmi intenzivní – studenty a studentky jsem vždycky bral jako svoje kolegy a spolupráce s nimi byla fajn, otevřená, ideologicky nelimitovaná. Na UMRPUM jsem nastoupil v roce 2004. Byla to jiná zkušenost, protože jsem nastoupil do rozjetého ateliéru po Adéle Matasové. Asistentem, avšak zcela rovnocenným kolegou, mi tam byl Milan Salák, který poslední roky bohužel rezignoval na umění, přestože je vynikající malíř. Hrozně jsem si vážil, že tam se mnou těch skoro dvacet let byl. Podařilo se nám vytvořit gros ateliéru intermediální konfrontace, nakonec jsme byli asi příliš viditelní a po podivných konkurzech jsme před dvěma roky skončili. Dál ale sleduji naše výrazné studentky a studenty, mnozí jsou hodně zajímaví.

Jak jste vnímal soužití volného umění a designu na UMPRUM?

Já samozřejmě design ve vrcholné podobě respektuju. Ale občas nastaly milé střety, kdy se na mě někteří obraceli, že mezi designem a volným uměním kopu velké příkopy. Design je důležitý, ale dělá se za nějakým účelem. Volné umění žádný účel nikdy nemělo. Volné umění je konkurz na marnost, ale ta marnost je motivující. Za tím jsem si stál tehdy i dnes. Nechci tím design dehonestovat, naopak. Před patnácti šestnácti lety jsem se musel odstěhovat z Prahy, částečně jsme rekonstruovali dům na Zbraslavi, a tak jsem tam samozřejmě design dohledával. Máme tam docela raritní věci, o kterých moje žena dodneška neví, i když tuší, kolik stály… Například dvě krásné lampy od Herzoga & de Meurona.

Rozměrný obraz Apoteóza, který v roce 2015 vystavil na Bienále umění v Benátkách.

Dolce Vita slaví dvě desetiletí na trhu. Jakých bylo těch vašich uplynulých dvacet let?

Začátek posledních dvaceti let, roky 2001 a 2002, pro mě byly složité, protože jsem nechtěně opouštěl coby pedagog úspěšného ateliéru AVU. Po psychické stránce to nebylo příjemné. Pak pro mě na UMPRUM začala nová éra. Mezitím jsem dál intenzivně pracoval na svých věcech, povedla se spousta zajímavých výstav a projektů. Vyvrcholilo to na Bienále umění v Benátkách v roce 2015, v tom samém roce jsem měl samostatnou výstavu v Muzeu moderního umění v Moskvě a byl jsem účastníkem bienále v Haus der Kunst v Mnichově. Zažil jsem úžasné chvíle v Pekingu v roce 2018, kde jsem měl velkou výstavu. Protože do Číny nic nepřevezete, dělal jsem věci přímo na místě a kromě obrazů a kreseb jsem tam měl velkou vizuální instalaci na střeše muzea. Do Pekingu jsem se dostal díky umělci Jiřímu Strakovi, který tam se svou čínskou manželkou a skvělou umělkyní Aqin založil galerii. Třípodlažní budovu s nádhernou fasádou s jakousi proláklou dírou postavil brněnský architekt Zdeněk Fránek. V roce 2020 jsem skončil na UMPRUM, ale dál působím na Akademii umění v Bánské Bystrici, na tamní fakultě výtvarných umění jsem nejdřív vedl doktorandy a teď poslední magisterský ročník. A do toho samozřejmě rodina, máme pět vnuků… Takže to bylo intenzivních dvacet let. Začátek byl sice podivný, ale pak se to zlepšilo.

V tom výčtu jste opomněl jeden projekt z roku 2002, kdy na vás byla upřena pozornost celé země. Na Hradě jste instaloval neonové Srdce…

Ono se pořád traduje, že jsem Srdce udělal na zakázku Václava Havla. Dodnes vyvracím, že jsem to dělal na základě jeho požadavku nebo přání, ale je to marné. Když jsem během roku 2000 instaloval Trnovou korunu, pohyboval jsem se na střeše Rudolfina a díval se směrem k Hradu, jsou tam nádherné výhledy, a najednou jsem tam srdce „viděl“. Měl jsem trošku štěstí, že jsem se s Havlem znal, ale ne z dob disentu, znal jsem se s Karlem Schwarzenbergem a tehdejším kancléřem Ivem Mathé, a tak jsme to zkusili. Projekt se mnou realizoval inženýr Robert Klemm, Hrad měl navíc svoje památkáře, kteří byli poměrně kreativní a vstřícní. Měli jsme štěstí v tom, že se zrovna opravovaly věže baziliky sv. Jiří, kolem kterých bylo postavené lešení. Jinak by se to asi nedalo realizovat.

Pohled do expozice výstavy v Haus der Kunst v Mnichově, rovněž v roce 2015.

Proč jste si vybral právě symbol srdce?

Já s ním pracoval už v 80. letech, pracoval jsem s tím vyprázdněným symbolem, klišé a posunutými kontexty. Z té doby mám i fotku, na které mám místo hlavy červené papírové srdce.

Po Srdci na Hradě přišla ještě jiná?

Po něm přišlo jedno menší pro představení v Národním divadle na scéně Kolowrat, kde Emil Viklický připravil operu podle deníku Karla Hynka Máchy a poprosil mě, jestli bych k tomu něco neudělal. Třetí Srdce je od prosince nad Kunsthalle, s jejím zakladatelem Petrem Pudilem jsem ho, na jeho popud, dojednával už před sedmi lety.

Tam bude už na stálo?

Na delší čas, nikdy raději neříkám „na stálo“. Ostatně nemám moc rád stálé instalace, protože se časem nějak zmrtví. Ale nějakou dobu by tam mohlo být. Podařilo se to díky hlavnímu památkáři Jiřímu Skalickému, který je neuvěřitelně vstřícný současnému umění, orientuje se v něm a má ho rád. Kdyby tam byl někdo jiný, byl by to asi problém.

Nejznámějším dílem Jiřího Davida je Srdce na Hradě z roku 2002, ale s tímto motivem pracoval už v 80. letech, kdy na svém portrétu nahradil hlavu červeným srdcem.

Co se stalo s prvním Srdcem?

Údajně se někde ztratilo a rozebralo. Inženýr Klemm měl dílnu, kde ho uskladnili, ta firma zkrachovala a pak zmizelo. Trnová koruna se údajně také rozebrala a jsou z ní nápisy na pizzerie.

Jak se za posledních dvacet let změnilo umění samotné?

Umění se poslední léta snažilo být aktivistické, viditelné skrze problematizování různých otázek. Všichni mluvíme o environmentální krizi, o sociálním dopadu umění… Ano, skutečné umění vnímá současnost, ale neilustruje ji. Já se bojím, že v posledních letech mnozí umělci závažné problémy jen ilustrují. Umění má ale trošku jiný – já ta slova nerad používám – duchovní, transcedentální význam. A tak to bylo vždycky. Epochy v historii umění byly vždy různě zlomové, nečekané a umění žilo dobou a reflektovalo ji, ale nikdy nepodlehlo tomu diktátu. Navíc kromě opulentních scénografických architektur současných výstav na úkor samotných prezentovaných věcí se stalo módním rozlišovat umění podle pohlaví. Nemyslím si, že je to úplně správně. Dobré umění vzniká v jakékoliv bytosti v tomhle vesmíru, ať je jakéhokoliv pohlaví, jakékoliv genderové konstrukce, ať je to bisexuál, homosexuál, transsexuál, pansexuál…

V pořadí třetí srdce je aktuálně instalováno na střeše nově otevřené Kunsthalle Praha na Malé Straně.
Instalace Jiřího Davida na fasádě pekingské CCC Gallery, která byla postavena podle návrhu architekta Zdeňka Fránka.

Říkáte, že umění nemá podlehnout diktátu. Diktátu čeho?

Diktátu politického, sociálněekonomického, nyní environmentálního tlaku. Jako občan vztah k Zemi velmi silně vnímám, podporuji to a snažím se žít tak, abych neškodil. Ale umění existuje na trošku jiné úrovni, což neznamená, že žije ve slonovinové věži, pokud by to chtěl někdo tak nazvat, že nevnímá, co se ve světě kolem děje. Ale má prostě jiné výstupy, jinou formální a obsahovou řeč, která neilustruje. Umění nekopíruje současnost – ono ji integruje. A když něco integrujete, musíte najít prostředky, aby to nebyla jen agitka. Často to souvisí s tím, že někteří umělci nemají co říct, a tak hledají obezličky. Oni by rádi něco sdělili, ale společnost je kapitalisticky vydírající a umění je jen zboží a takovéhle hloupé modelové kecy. Umění nemá se zbožím nic společného. Ano, prodává se, samozřejmě, vždycky se za něco směňovalo, ale umělec nemůže být prodejný.

Co vás na umění pořád baví?

Chci sám sebe překvapovat. Když sám sebe překvapujete, máte šanci být živý i pro diváky. Platí to, co říká Umberto Eco a stalo se z toho klišé, že padesát procent díla tvoří diváci. Přiznám se, že samozřejmě pracuju s marností, se skepsí, ale i neustálou nadějí. Nadějí, že ty věci mají i v marnosti, nesmyslu, neúčelu svůj význam, který neumím přesně definovat, ale který vytváří radost, takže zůstanete oněmění a nevíte proč. Pracuju s tím, že jsem si vlastním cizincem. Ano, často se to nepovede, ale ten boj mě baví. Boj v tom kreativním významu, že vnímáte to dobrodružství, co se odehrává před vámi.

Právě probíhá vaše výstava nazvaná Erekce oka. Co je na ní k vidění?

Začala 28. dubna v Galerii SmetanaQ (výstava skončila 19.6.2022, pozn. red.). Jsou to zdánlivě jiné věci, než jaké jsem vystavoval v DOXu v roce 2020. Ta ponorná řeka mého vědomí ve vztahu k umění je pořád stejná, jen průduchy na povrch mají jinou formální, obsahovou formu. Citlivější lidi to, myslím, poznají. Pro mě je důležité, abych byl živý ve vztahu k tomu, co dělám, abych se neunudil, ale zároveň abych měl sílu ten prožitek sdělit. Na výstavě mimo jiné představím sérii nových obrazů, která je v mé současné práci docela zásadní, a proběhne tam křest bibliofilie mých básní za posledních pět let. Sbírek bude jen 100 kusů a každá bude mít jinak barevnou, originální kresbu.

Rozhovor vyšel ve speciálním výročním vydání Dolce Vity 5/2022. Krištof Kintera je jedním ze dvou autorů, kteří pro toto vydání Dolce Vity vytvořili umělecké dílo.

Foto | Shotby.us, archiv Jiřího Davida
Le Grill

Aktuální číslo

Předplatné