Budoucnost je dnes méně jistá než v uplynulých letech, ale umělec Krištof Kintera zůstává optimistou a věří, že na světě bude zase lépe – i když žádný scénář toho, co bude dál, nemá.
Jste autorem často apokalyptických, katastrofických, ne úplně veselých vizí. Jaká je ale vaše představa sladkého života – la dolce vita?
Nejsem moc na sladký. Doma si ze mě utahují, že když se na stole něco sladkého objeví, říkám: „Já nechci, já už mám svý cukry v alkoholu.“ A pak si stejně zobnu… Život nemůže být celkově přeslazený, a on také není. Příroda se stará, aby to tak bylo. Někdy je život spíš hořký, hodně hořký a teď jde o to všechny tyhle příchuti zvládat a vybalancovat. Myslím si ale, že sladký život v tomto současném světě i nedávné minulosti jsme zažívali plnými doušky a přiznejme si, že to stále trvá. Otázka je spíš, jak dlouho ještě to bude moct takhle fungovat. Ta obava visí ve vzduchu. Ale já se snažím být optimista, protože bych nedokázal žít ve skepsi, takže věřím v to, že se vždycky najde řešení, ať už na ekologické, nebo politické problémy. Život má takové amplitudy, kdy se střídá období, kdy bylo hůř a kdy zase bylo líp. Věřím, že se to bude střídat dál.
Ve vašich pracích se v uplynulých letech objevovala téměř prorocká témata. To, co jste nadhodil, tím se dnes zabýváme naplno: starost o planetu, problémy s energiemi, s informacemi… Jakých bude podle vás příštích dvacet let?
Scénář, co bude dál, fakt nemám, ale věřím ve vzájemnou lidskou spolupráci: že když nám poteče do bot, tak to zvládneme. Ale ono nám teče do bot už dlouho a nic se neděje. Takže obavu o budoucnost mám. Jsem překvapený z toho, jak se svět proměnil za poslední dva měsíce. Takovou razantní polarizaci jsem nečekal – tu novou, už ani ne studenou, ale horkou válku. On ale armagedon klepal na dveře vždycky, ono to vždycky vypadalo, že musí přijít konec světa.
Máte dnes pocit zadostiučinění ve stylu Já vám to říkal?
To ne. Já jsem to ani neříkal. Měl jsem pocit, že se všechno vyřeší, ale dost to bolí a je to kruté. Toho zla je najednou strašně moc a je to smutné. Z pudu sebezáchovy se to snažím vytěsňovat a aspoň někde trochu pomoct.
Vy sám máte budoucnost jasnou? Víte, co budete dělat příští roky, desítky let?
Tak to samozřejmě taky nevím. Snažím se žít podle jednoho z těch mých vysekaných nápisů: „Nic než teď.“ Nevím, co bude zítra, ani dneska večer, ale musím vidět aspoň v řádu měsíců, kudy půjdu. Takové obyčejné životní a pracovní věci vím, to je jasné. Takže se budeme v dohledné době s ateliérem stěhovat. Tady v Chiraně jsem celkem deset let, před tím jsem byl v Meet Factory. Už nějakou dobu jsem sháněl ateliér a konečně se v červnu stěhujeme do Bubenče. Kousek od čističky na konci Papírenské je jeden areál s krásnou halou. Když si vypůjčím hokejovou terminologii, řekl jsem si, že na tu třetí pracovní třetinu si chci led zrolbovat, ať to pěkně klouže, tedy jinými slovy pracovní prostředí ještě trochu vylepšit, i když tady je to prostorově splněný sen už teď. Ale budeme to mít ještě lepší: větší, víc světla, tady máme děsnej binec, návštěvám se to líbí, ale mně ne… I na ten reset se těším, na revizi a úklid. Všichni se chytaj za hlavu, když viděj, co všechno musíme přestěhovat, ale toho se neděsím. Děsil jsem se spíš, kam půjdu, to mě zajímalo daleko víc.
Když se ohlédnete za posledními dvaceti lety, který rok byl ten nejdůležitější? Ohlížíte se vůbec?
Ano, každý má nějakou sebereflexi. Musím říct, že to bylo bezvadné. Měl jsem hodně štěstí. Ještě to není ani patnáct let, co dělám jen ten svůj art. Do té doby jsem měl různé džoby, aby bylo na složenky. Dělal jsem nejrůznější zakázky, bylo jich hodně a o to méně jsem pracoval na svých věcech. Až kolem roku 2008 se to změnilo a od té doby si dělám jen to, na čem mi záleží. A těch 14 let bylo úžasných. Odměnou pro každého autora jsou velké výstavy a pro mě to byla výstava v GHMP v roce 2012, v Muzeu Tinguely v Basileji 2014, hned potom Kunsthal Rotterdam 2015 a pak Rudolfinum 2017. To všechno bylo super. Důležitá je i synergie týmu, který se mnou pracuje. To začalo tak, že jsme si s Richardem Wiesnerem a Rastislavem Juhásem pronajali společný ateliér v Meet Factory a dělali spolu na zakázkách. Když jsem řekl, že už s nimi končím, začali spolu s dalšími kluky spolupracovat na tvorbě mých artefaktů. Realizace jsou často měřítkově i časově náročné, takže je nemůžu pochopitelně dělat sám. Synergie je principem jejich utváření a myslím, že je to z těch realizací očividné.
S kolika lidmi spolupracujete?
Nedávno jsme se tu sešli všichni a bylo nás sedm. Je to taková komunita. Je to křehké, ale také moc pěkné, kluci jsou fajn a struktura našeho týmu je organická, protože všichni dál něco samostatně děláme.
Před deseti lety jste učil pět semestrů na UMPRUM. Zopakujete to ještě někdy?
Ne. Původně jsem tam šel na semestr, pak z toho bylo semestrů pět a mně došlo, že to není moje úloha. Ne že by mě to se studenty nebavilo, to bylo na tom to nejlepší, protože vést dialog je vždycky obousměrně obohacující. Mně vadila ta institucionalizovanost, spousta schůzí a dohadování. To není nic pro mě. Mám pocit, že mi to ubírá drahocenný čas.
Co aktuálně chystáte?
Potěšilo mě, že v Kunsthalle im Lipsiusbau v Drážďanech hned vedle Albertiny bude na podzim kolektivní výstava, kde budeme mít s Magdalenou Jetelovou v hlavním sále vedle sebe díla. V roce 2024 budu mít v Lipsiusbau i sólo výstavu, po delší době to bude velká výstava, které se zúčastním. Před dvěma lety jsem měl větší prezentaci v Ikon Gallery v Birminghamu, ale tam jsem kvůli lockdownům vůbec nebyl, instalace probíhala přes Whatsapp, což bylo takový, řekněme, zvláštní. Kdyby to bylo za normálních podmínek, mohla to být celkem událost. A teď chystám betony pro Kunsthalle v Praze.
Jaké betony?
Je to projekt v rámci aktuální výstavy o kinetismu. Bude v parku přes ulici pod Zámeckými schody. Stojí tam pískovcová socha nazvaná Dívka s holubicí od výtvarníka Václava Šimka. Když jsem se tam byl podívat, rozhodl jsem se, že ji zapojíme do hry. Je z roku 1958, takže předznamenává komplikovanou epochu normalizace a socialismu. Pískovcová dívka bude nakonec stát nad jakýmsi betonovým modelem města, z asi třiceti vytipovaných budov jsme se rozhodli pro dvě stavby od Karla Pragera: Československou obchodní banku a jeho utopickou vizi zástavby města nad městem v Košířích. Z toho vznikly jen modely, ale byl to vážně míněný, naprosto šílený a unikátní projekt. Pak budeme dělat Emauzy jako zástupce sakrální architektury, hotel Praha jako představitele už neexistující, bohužel zbourané architektury, potom obchodní dům Kotva – z mého pohledu asi nejlepší, co vzniklo, Ústřední telekomunikační budovu na Žižkově, která se bude bohužel brzy bourat, a poslední je žižkovský vysílač, náš pražský raketový totem. Sochy budou celé z betonu, relativně velké – například Kotva má půdorys asi 4,4 × 3 metry – a všechny budou svítit. Jde nám totiž i o vnitřní prostory, světlo je strašně důležité, protože když dům svítí, tak žije. Zároveň se prosvětlí vnitřní prostory budov, takže to nejsou jen monobloky, ale struktury původních domů. A aby to nebylo málo, ještě je trochu pobouráme, budou se nacházet někde mezi ruinou a novostavbou. Chci tím poukázat na křehkost osudu i těch velkých baráků, protože ani ony nemají existenci jistou, jak dobře víme. Bohužel také právě probíhající válka nám ukazuje, jak jsou domy křehké.
Kdy budou ty betonové domy stát?
Původně to mělo být v květnu, ale to se asi nepodaří. Je šance, že to bude v červnu, přinejhorším ale koncem léta, v září tohoto roku.
Rozhovor vyšel ve speciálním výročním vydání Dolce Vity 5/2022. Krištof Kintera je jedním ze dvou autorů, kteří pro toto vydání Dolce Vity vytvořili umělecké dílo.
