Během uplynulého roku jsme si ověřili, že umění poskytuje útěchu, podněcuje pocity štěstí a otevírá nové obzory. Funguje jako terapie, probouzí naši mysl a může dokonce suplovat i víru, když ukáže, že v životě existuje něco většího než to, co je vidět navenek. V roce 2020 se v uměleckém světě akcentovala témata genderu a feminismu, přetrvaly myšlenky ekologie, lokálnosti, opakovaly se náměty blízké či vzdálené budoucnosti. Představujeme vám tvůrce, které se do hlubokých vod umění noří hloub a hloub…
Klára Hosnedlová
Česká umělkyně Klára Hosnedlová (*1990), nyní žijící s manželem malířem Igorem Hosnedlem v Berlíně, byla v uplynulém roce zastoupena na prestižní skupinové výstavě Berlin Studios v klubu Berghain a poté připravila sólovou výstavu Nest v uznávané berlínské galerii Kraupa-Tuskany Zeidler, jež ji také zastupuje. Exemplární úspěch Kláry Hosnedlové můžeme přičítat jejímu talentu a perfektně odvedené práci. Zároveň za úspěchem umělkyně stojí i renomovaná česká galerie Hunt Kastner, která její práci prezentovala na veletrhu umění Art Basel již v roce 2019.
Ručně vyšívané obrazy Kláry Hosnedlové vycházejí z intervencí odehrávajících se v kulisách modernistické architektury. Fotografické předobrazy k její poslední výstavě Nest představují několik výjevů, jež vznikly na Ještědu a odkazují k nostalgii po modernistické éře a estetice 70. let 20. století. Nest, neboli „hnízdo“, je komplexní umělecké dílo zasazené do futuristické, ale přívětivé architektury s prvky betonu i přírodnin, doplněné o skleněné objekty a dominantní skleněnou sochu. Obyvatelem tohoto nadčasového prostředí je pak člověk, ať už v podobě performerů přítomných na openingu, tak ve vyobrazeních zachycujících zdánlivě˙ banální motivy lidské činnosti. Hosnedlová za pomoci všech těchto aspektů vypráví o moderní budoucnosti, která (ještě) nenastala. Díky dojmu z prolínajícího se minulého a budoucího času, z prostředí hnízda-vysílače krystalizují skrze nová převyprávění umělkyně dosud nenaplněné sny o bezpečné budoucnosti, kterých můžeme být součástí.
Vojtěch Kovařík
Vojtěch Kovařík (1993) je rodák z Valašského Meziříčí a bývalý student Ateliéru kresby Fakulty umění Univerzity v Ostravě. Jeho práce byly v posledním roce prezentovány na Frieze Art Fair a Art Basel, v galerii Mendes Wood DM, která ho zastupuje, dále „vyprodal“ výstavy v galeriích na Mallorce, v Itálii, Francii a Los Angeles.
Rozměrná plátna Vojtěcha Kovaříka svědčí o fascinujících příbězích mytologických hrdinů a bájných monster. Postavy jakoby se chtěly nejen vymanit svému osudu, postavit bohům, ale také překročit dimenzi dvourozměrného plátna. To vše najdeme v příběhu malíře, částečného autodidakta Vojtěcha Kovaříka, který se díky Instagramu „teleportoval“ z Ostravy do Miami, a to nejen ve virtuálním prostředí, ale i fyzicky. Vojtěch Kovařík tvoří „a la prima“ s neodolatelnou poctivostí a mladickým zápalem, za pomoci vlastní techniky plastického reliéfu a spreje na plátně. Suverénně zachycuje figury v nadživotní velikosti, které konfrontuje s malbou Rousseaua, výraznou barevností Matisse a objemem Légera, které dle vlastních slov obdivoval už jako dítě. A jak už tomu bývá v pohádkách,
jen odvážným štěstí p řeje, a proto se Kovař íkovi boj s velikány oboru vyplatil. Ať už s pomocí sociálních sítí, nebo bez nich zachytil bouřlivou energii vyvolanou p řetlakem doby a zkombinoval ji s romantickým sentimentem dávnověku, který v dnešní době chybí.
Eliška Konečná
Eliška Konečná (*1992) je čerstvou absolventkou ateliéru Malba 1 (R. Šalanda, L. Machalický) na Akademii výtvarných umění. Její diplomová práce patřila k nejlepším, které se tento rok na AVU objevily, a velkoformátové paravány z absolventské práce Antagonismus_Já Ty zakoupili nedávno přední čeští sběratelé Jakub a Kateřina Havrlantovi. Mimo to Konečná připravila v posledním roce i několik výstav v progresivních pražských galeriích Berlinskej Model, Galerie Kurzor a Kvalitář.
Ve své diplomové práci Antagonismus_Já Ty otevřela možnosti vnímání obytného prostoru – divák procházel mezi paravány, vyřezávanou dřevěnou sedací soupravou, dvěma páry dřeváků a dalšími předměty, zdánlivě určenými k denní potřebě. Multimediální nadání a zručnost umělkyně, náležící spíše do 19. století, nám může evokovat odkaz May Morris, dcery Williama Morrise, který stál na počátku hnutí Arts and Crafts. May Morris, anglická řemeslnice, návrhářka výšivek, šperkařka a redaktorka, se proslavila povýšením výšivky na umělecké dílo. Konečná rovněž balancuje na hranici designu a volného umění, jen nám nabízí pohled z opačné perspektivy. Nevíme, jestli je stolička uměleckým dílem, nebo slouží jako podstavec pro něj. Jestli se díváme na líc nebo rub prošívaných paravánů a jestli je náš pohled ten „pravý“ nebo „levý“. Její práce se tak stává metaforou toho, jak stejné věci mohou různí lidé vidět zcela jinak a že možnosti porozumění tkví ve schopnosti dobře se dívat a naslouchat.
Romana Drdová
Romana Drdová (*1987) je česká umělkyně, kterou zajímá rozšířený pojem lidské tělesnosti. Zkoumá ji skrze její fyzickou i estetickou podstatu, přičemž inspiraci často nachází v asijské kultuře, v módním průmyslu, nových technologiích a puristickém designu.
Na podzim loňského roku představila Drdová na skupinové výstavě The Unremarkableness of Disobedient Desire sérii „haute-couture“ hedvábných šátků. Otiskla na ně odvážné sexuální motivy, hravé tvary nebo necudné nápisy jako symboly fetišizace ženského těla, relikty vztahu mezi mužem
a ženou a jako znamení katarze a následného emocionálního rozvoje. V historickém kontextu se nabízí interpretace jejího díla z hlediska exkluzivity autorství, které až do konce 18. století patřilo výhradně mužům. Pakliže se nadané ženy prosadily, byly to často dcery malířů a později byly stejně upozaděny. Pokud nešlo o dcery umělců, mohly ženy do ateliéru vstoupit spíše jako milenky než jako umělkyně. Drdová se tak s nadsázkou v obecné rovině zasadila o emancipaci milenky a o to, co znamená být suverénní umělkyní na počátku třetího tisíciletí.
Pokračování článku najdete v březnovém Art Speciálu Dolce Vity. Předplatné objednáte zde.
